Vykročit na cestu

Zjišťuji, že často v dopisech či jiných rozhovorech s přáteli ze mne mluví mé nitro. Víc, než umí člověk vědomě pojmenovat. A je to tak opravdové a jsem to já, a to, nad čím teď přemýšlím, že mi přijde líto, aby to bylo ztraceno a "neposlala" jsem tyto myšlenky dále. Takže....posílám! :-)

Přeji Ti ať nalezneš sám sebe a svou cestu, kterou pro Tebe připravil Bůh. A ať dokážeš na ni vykročit a jít ji!

Často je těžké tuto cestu objevit a ještě těžší na tuto cestu nastoupit, věřit a nechat se vést a kráčet. Jo, to je to nejtěžší. Věřit a jít! Chce to tolik odvahy, pokory a víry! Moc...

Zrovna na jednu takovou cestu se připravuji vykročit. Vlastně už stojím na jejím začátku, už jsem se rozhodla jít daným směrem, ale vykročit je těžké. Stále váhám a tu nohu vždycky stáhnu zpátky. A tak stojím na rozcestí a čekám až asi přijde někdo, kdo mě vezme za ruku a půjde se mnou. Nebo do mne drcne a já na ni spadnu? Ne, to ne...stačí aby šel se mnou. A líbilo by se mi to, kdyby někdo šel se mnou. Vím, že ten někdo je Bůh. Ale tím, že je neviditelný, tak to je často dost těžké k pochopení. :-) I když v něj věřím. 

Slanost slz je přítomná ve spoustě okamžicích a někdy častěji, než si člověk sám představuje a chtěl představit. Avšak často, aby člověk se mohl posunout dál a vykročit, tak potřebuje ty slané slzy neštěstí zakusit a současně pak ví, jak chutná slanost slz radostných. :-) Aby mohlo být krásně, je třeba těžkostí. I když se to těžko přijímá. :-)

Přeji Ti, krásné dny, ve kterých budeš silný a odevzdaný Bohu.