Úvodník (bez něj mi to nějak nejde psát)

Dlouho přemýšlím a zvažuji, zda na tento blog psát otevřeně když píši pod vlastním jménem, mezi přáteli a tak.

 Zda psát otevřeně, co cítím a momentálně prožívám. Mám zkušenosti z psaní blogů, kde jsem nikdy nevystupovala pod svým celým vlastním jménem, lidem jsem o blogu neříkala, skoro jsem své čtenáře neznala a dlouhou dobu můj blog taky nikdo nečetl. Bylo to mé tajné místo, kde jsem psala pocity, zážitky, prožitky, mé radosti i bolesti. Vše, co jsem chtěla. Časem mi však tento prostor začal být malý, takový nějaký cizí a moc velký, aby se mohl stát místem svěřování o tak citlivé věci jako je adopce. O tak mém niterném prožívání touhy po dítěti. A tak jsem si založila jiný blog, který nikdo neznal a tam jsem si psala, ale současně mě neuspokojoval, neboť jsem potřebovala odezvu, vědět, že články někdo čte, že třeba někdo prožívá to stejné, že mu pomáhají a nebo zase on může pomoci mne. A tak jsem se rozhodla (i na pobídnutí mé dobré A.) přesunout sem. Odezvu bych tu našla, chápavé lidi taky, ale tak nějak stále přešlapuji na jednom místě a říkám si, zda jo či ne. Zda zde psát otevřeně, když mě čtou přátelé a já o tom vím a nebo si to raději vše nechat pro sebe. Ale zase na druhou stranu toužím po tom, aby lidé věděli, co prožívám, abych se nemusela na setkáních tvářit tak nějak neutrálně, že se mám dobře, že to jde. Ale ono to prostě někdy nejde. Ale zase, když to vypálím jako odpověď na otázku "Jak se máš?" "Složitě!" Tak na mne akorát dotyčný vykulí oči a zeptá se: "Proč?" A vysvětlovat to na veřejném prostranství, proč se mám složitě, i když bych tuze ráda vysvětlila, se mi nechce a nebo mi to spíše nějak nejde. Ale současně toužím po pochopení. No...je to prostě zamotané a proto jsem se rozhodla, že začnu psát tady. Budu zde psát otevřeně o tom, co cítím. Co můžete čekat? Především očekávejte, že si chci tady zaznamenávat naši a mou cestu za našim dítětem. Cestu adopce. Chci, abych zde mohla zaznamenávat pocity na této cestě, takové svědectví. Chci, aby tyto mé články byly třeba jednou pro někoho oporou a povzbuzením na jeho cestě za dítětem. Aby věděl, že to, co prožívá, už prožíval někdo jiný a že je to normální. Aby věděl, že cíl existuje a že vše, co prožívá je cesta k jeho cíli. Prostě, aby věděl, že na to není sám. 

A současně chci, aby se tento blog stal prostorem pro mé pocity, abych se měla kde svěřit. Abyste mě skrze tento blog mohli více chápat, proč teď jsem, jaká jsem. Protože já jsem teď občas dost divná. :-)

---

Tak, tak to by na úvod tomuto blogu stačilo. Uf, to se mi ulevilo. Konečně všichni čtenáři už budou vědět, co čekat. A kdo to nebude chtít číst. Tak to číst nebude. :-) 

---

Tak milí čtenáři, přátelé, známí i neznámí, vítejte na mém blogu!

Vítejte na blogu, který je o mne, o tom, co prožívám, o tom co dělám. Blog o cestě zvaná adopce, o myšlenkách, o tipech ženy v domácnosti. Blog o všem, co se takové jedné žěně a manželce zvané Krista (ta je křehká, citlivá a teď ve mne převažuje) i Žížala (ta je silná,sebevědomá) honí v hlavě. :-) Vítejte a doufám, že vám bude u mne hezky. A prosím, komu dělá potíže, z jakéhokoliv důvodu, číst mé články, nečtěte je. Bude líp vám i mne. :-) 

Díky a přeji vám krásný večer či den. 

S láskou Krista Ž. 

(Někam za ten kopec jdu. Možná snad jenom na ten poslední kopec. Kéž by!)

(zdroj: http://www.fotokrajina.cz/nejnovejsi/polni-cesta-40.html)