Jé, to je hezké! (aneb reakce na adopci)

Máme za sebou školení k adopci! Jupí! Bylo to náročné, bylo to i lehce užitečné. Například jak sdělit rodičům, že adoptujeme (to už jsme stihli před školením), nicméně, jak je více podpořit a mluvit s ními o tom, tak to jsme nevěděli a dozvěděli jsme se to. Tak to je fajn. Nebo třeba k tomu, že jsme měli povinně vymezený prostor na přemýšlení o adopci. Jo, pro naše manželské přemýšlení a nové pohledy na věc to bylo dobré. I to, že mi po několika setkáních nepřišlo nic divného na tom, že adoptujeme. Prostě normální věc, i když to pro mne bylo i do té doby normální, tak po tomto školení je to ještě více. Zvlášť, když sedíte společně v místnosti s dalšími 10 páry, kteří řeší stejnou věc. Zajímavé, obohacující, povzbuzující, únavné. Leč, máme z tohoto setkání nové známé a přátelé. Což kvituji. To je moc fajn, mít někoho, který řeší stejný problém. 

S tím, že jsme absolvovali školení, tak jsme se ještě více uvolnili v mluvení o adopci. Těšíme se a bereme to, jako naše těhotenství (my jsme totiž sociálně těhotní :-)), naši radost (každá radost má i své starosti, to je jasné). Ale já mám z tohoto našeho rozhodnutí a z naší cesty opravdu velkou radost. Nicméně s tím, jak sdělujeme lidem okolo nás, jak se máme a že žádáme o adopci, neboť to se vážně, ať už chceme či nechceme promítá do našeho života, tak dostáváme i různé reakce. Všechny jsou buď radostné a nebo neutrální, pár překvapených. Převažují ty radostné, alespoň zatím a věřím, že to tak i vydrží. :-) Nicméně, by se reakce radostné daly rozdělit do dvou skupin. Na ty, které vám přejí, ať to zvládnete, a chápou, že žádáme o adopci proto, že nemáme vlastní děti. A na ty, které se radují, že je to krásné, že pomáháme nějakému dítěti žít v rodině. Se vší úctou k našim přátelům a těm, kteří reagovali, tak že je to krásné, že pomáháme, ať už to vyslovili či jsme to poznali v hlase. Tak bych strašně nerada, aby jste si o nás lidé mysleli, že adoptujeme dítě proto, že mu chceme pomoct. Popravdě řečeno ani já sama si to nechci myslet, nechci této myšlence podlehnout a ani mě nenapadla. Jo, možná úplně na začátku, kdy mě ještě nenapadlo, že opravdu našim prvním dítětem bude dítě, které jsme adoptovali. Které se teď a nebo brzy bude nosit u někoho jiného. A my čekáme na něj. Myslím si, že my čekáme na něj více, než ono na nás. Alespoň vědomě určitě ano. 

Nicméně tato naše ceta se stává tak samozřejmou jako běžné těhotenství. Že vůbec nemám pocit, že jdeme někomu pomáhat, zachraňovat jej. Ale mám pocit ten, že se neskutečně těším na dítě, které nám Bůh vybral, které se někde pro nás rodí a budeme si vzájemným obohacením. My pro něj a ONO PRO NÁS.

Možná to dítko jde "pomoct" nám, bude tu pro nás, abychom mu mohli dát všechnu tu lásku a radost, kterou v sobě máme. A určitě nechci nabýt dojmu, že dítě zachraňuji a že mi má být vděčno, že se o něj starám. To ne. Bude to dítě, jako každé jiné. Jenom nám děti opravdu nosí čáp. :-) Tedy, sociální pracovnice. :-) 

Těším se, jaké bude a kdy k nám přijde. Možná už teď se někde pro nás nosí. A já se na to vážně moc těším. Už aby to bylo! 

Mějte se krásně! 

Pa Krista :-*